neděle 2. července 2017

Nejlepší travel buddy, jakého jsem si mohla přát!

Nemůžu uvěřit tomu, že už je to půl roku ode dne, kdy jsme si spolu užily poslední ranní public a dokonce rok od chvíle, kdy jsi v jednu ráno vtrhla do pokoje a já se nezmohla na víc, než: "Čau, já jsem Aneta, povlíkla jsem ti postel, dobrou." Tehdy jsem neměla ani páru o tom, že jsem se právě poznala s jednou z největších krůt v mém životě.
..............................................................................................................................

Moc dobře si vzpomínám na náš první chat, kdy jsem si strašně přála, abys nepřijela. Psala jsi ty hrozné smajlíky a já si byla jistá, že se nebudem mít rády. Hrozně jsem doufala, že si to rozmyslíš a zůstaneš doma. Nerozmyslela. O pár dní později jsi mě probudila, když ses konečně dotáhla s tím kufrem až do našeho společného pokoje. Vzpomínám si, jak jsem druhý den chtěla jít k jezerům do parku a ty ses hned "nabídla", že půjdeš se mnou. Jejda, jak já nechtěla. Ale po pár minutách mi došlo, že toho máme fakt hodně společného. A po pár dnech jsme obě věděly, že čas strávený spolu bude pecka!




A taky, že byl. Pamatuješ, jak jsme se poprvé bavily o stopování a shodly se, že to chcem zkusit? A jak strašně excited jsme byly, když jsme dostaly společně dva dny volno a rozhodly se, že pojedem do Londýna? Jak jsme si pečlivě hrály s cedulí a hledaly rady na netu? Toaleťák se zapalovačem, kdyby nám náhodou hrozilo v autě nějaké nebezpečí? Pak jsme zmokly a zoufale si myslely, že se dál nedostanem. A co teprve až jsme do Londýna nakonec dojely a já se rozsekala na obrubníku, ale hlavně držela cookiesky nad hlavou? Troje cookiesky za libru? A co ta noc plná obav, pepřáku v ruce a strachu ze spaní v bytě s chlapem, který chodil nahý? 



Strašně se ti omlouvám za to, jak jsem tě nechala zavřenou v autě s cizím člověkem, protože jsem si neuvědomila, že to auto nemá zadní dveře a ty nemáš jak vystoupit. Se stopováním to byly občas taky docela zážitky. Co třeba když nás potkaly ty policajtky v Cambridge a vzaly si naše údaje, aby nás mohly identifikovat, kdyby nás někdo zamordoval? Taky bylo fajn stopnout si toho autobusáka ve Švédsku, že? Když už jsme u těch autobusů, nikdy nezapomenu na cestu do Irska. To byla tak strašná kravina. Ne, že jsme ten den ještě musely do práce a skoro nestihly bus, ale pak jsme strávily milion hodin v autobuse, pár hodin v Corku a zase dalších milion hodin v autobuse cestou zpátky. Ale aspoň sis našla kámošku, která na nás byla protivná a nakonec ti chtěla zachránit život svým zrcátkem, ne? Nebo pamatuješ, jak jsme si myslely, že nám bus na letiště jede později a pak sprintovaly, protože jsme měly poslední dvě minuty?



Nikdy by mě nenapadlo, že se spolu podíváme na tolik míst. A že zaplníme celou ledničku sendvičema a Jade se bude divit, jestli jsme se zbláznily. Pamatuješ, jak jsme pravidelně měly přecpanou poličku v lednici a stejně nakupovaly dál? Každý den? A proto se nás černoušek v Home zeptal, proč tam pořád chodíme? A taky to byl jediný člověk, který s námi mluvil? Každý další nás mimo práci nepoznával? Jako třeba Křivonožka a Taonga v hospodě, nebo Tamara v autobuse? Škoda, že těsně před odjezdem si s námi začal povídat kdekdo. 



A co tvoje rozbitá postel, kterou jsme se snažily opravit izolepou, ale spíš jsme ji ještě více podělaly? Nebo naše úžasná stěna plná pohledů, po kterých zůstaly mastné fleky? Ale že jsme si splnily všechna místa z toho stěnového Travel Bucket Listu, co? Pamatuješ, jak jsem musela zavírat okno, protože tys to neuměla a stejně ho vždycky otevřela? A taky jak jsi zabíjela pavouky, nebo uklízela - sama a já na tebe koukala? A co teprve když se se mnou převrátil gauč v obýváku, to bylo radosti. Na vždycky zůstane v moji paměti Pavel. To, jak se k nám nastěhoval a ráno blokoval koupelnu, ale co víc... Pavel umřel!


Vzpomínám na ty naše nákupy jídla. Když jsme po odpolední chodily jedna druhé naproti, abychom se stavily do Morrisona podívat se na slevy na dortíky. Taky bylo strašně super, když jsme si udělaly piknik u jezera. A já upekla ten blefujnicmoc štrúdl. Když už mluvím o tom jídle, úplně mi vhání slzy do očí, když si vzpomenu na svoje dvacáté narozky, které jsem oslavila s tebou, dortem a vínem. A taky si vybavuju ty naše "party" na staré české hitovky. Když jsme jednou byly takhle rozjeté a pak se šly dívat s Jirkou a Míšou do parku na padající hvězdy. Snažím se vzpomenout, co jsem si tehdy přála, ale fakt netuším. Ale pamatuješ, jak jsme si koupily ten nejvíc nechutný burger z obchůdku s fish and chips? Fuj.


Nikdy nezapomenu ani na naše každodenní pomlouvání kolegů a kolegyň. Nebo když ti Janka dala na hlavu stínidlo z lampy a strašně se tomu smála. A když sis ty myslela, že zase hází nějaký fórek a zasmála se tomu, tak ona se tvářila, jako bys byla úplně vymaštěná. Nebo pánské staff toilets a Jančino: "ANIMALS!!!" Každodenní boje o vozíky a následně o hoovery? Čorky? A tvoje "KRÁDEŽ!!!!" ve tvém účetnictví? Vysávání deky a utírání kabelů od televize? Why not. Ale co teprve Jobs of the day a nebo Jacuzzi! Kulička, díky které to vypadalo, že ten vozík jezdí sám? A Anka, která každé ráno vykládala tu stejnou pohádku o tom, že už čeká pět minut na desky se seznamem pokojů? Chudinka, nakonec ji vyhodili za to, že "nechlastala, jen brala léky na srdce." Byly jsme moc nadšené, když jsme musely jít drhnout public toilets místo dělání pokojů, protože byly "very, very bad," že? Ale ještě, že nám na to pak Stara mama řekla to její: "Thank youuuuu! 


Milované staff lunche, kde jsme někdy měli štěstí, že tam bylo něco jiného, než klobásky, vajíčka a brambory? A pamatuješ na to naše vyžírání sušenek po obědě? Taky si vzpomínám, jak jsem jednou seděla dole a zjistila, že koukáš na 50 odstínů šedi. Tak jsme sundaly matraci z jedné postele, lehly si na ní na zem, daly si víno a dívaly se spolu. Jejdaaaa, to bylo super. Stejně jako čekat v bance půl dne, aby se Mačína pokusila nám udělat účet. Jaká se z ní pak stala kámoška, co? Pamatuješ, jak jsi jednou měla shodu na Tinderu s tím klukem z PoundWorldu a pak tam nechtěla chodit? Trapas. 



A vzpomínáš, když jsi Milesovi řekla: "She stays beacuse of me," a měla jsi pravdu? Přesně díky rozhodnutí zůstat jsme nasbíraly hromadu dalších zážitků. A co víc? Našla jsem kámošku (snad) na celý život. Tak nějak věřím, že naše setkání nebyla náhoda. To prostě nemohla být náhoda. To je prostě vesmír. Zvlášť, když si člověk uvědomí, že i přesto, že jsme se později snažily každá najít si práci kdekoliv v Evropě, sešly jsme se opět na jednom místě, v malé vesničce Doolin. 
A víš co? Když nad tím teď tak přemýšlím.. Před tím, než jsme zjistily, že budem zase bydlet na stejném místě, moc jsme si nepsaly, tak nějak to mezi námi utichlo. Ale i přesto, že jsme tady spolu nestrávily moc času, dalo nám/mi to to, že jsem si uvědomila, jak moc ráda tě mám, jak moc jsi pro mě důležitá a jak moc mi chybíš! Takže neboj, ten kontakt mezi námi se budu snažit udržet, i když to jinak moc ve zvyku nemám. A tomu bys měla věřit, protože tenhle článek píšu ve tři hodiny ráno (EDIT: už jsou skoro čtyři!) a to už něco znamená!



Děkuju, že jsi, ty jedna Květinko!! Mám tě ráda, Pipi. Protože "České Mačíny vládly Cambournu!"




A na konec ti tu přidám ještě pár odkazů na písničky, které by v tobě mohly vyvolat krásné pocity! 

Je léto a já všechno v pejči mám, protože pamatuješ? Dokud nenastoupíme na školu, pořád bude léto!
Žijeme len raz, protože to je prostě srdcovka u balení a taky při uklízení pokakaných záchodů!
Sex s ex, protože to je jedna z těch písniček, která prostě stojí za to!
Určitě bych jich vyhrabala ještě milion, ale zase nechci přehánět. 



Žádné komentáře:

Okomentovat

Za každý komentář budu opravdu vděčná. Díky! :)